Rekreační ragby

Ragby se u nás nikdy nestane populárním sportem. Bohužel. Schází mu kvalitní špička, která táhne veřejnost a nadané sportovce. Její vytvoření naše ragbyová komunita odmítá a jen tak názor nezmění.


Vysvětlím po malé odbočce.


Všechny populární sporty mají svoji výkonnostní elitu: atletika, hokej, fotbal, florbal, veslování, kanoistika, basket, volejbal, cyklistika.


Jsou i ty, kde špičku máme, ale nejsou rozšířeny, například fourcross, skicross. Nevím však o sportu, který by byl rozšířený, ale bez výkonnostní elity. Světoví vrcholoví sportovci mají společné to, že trénují alespoň čtyřikrát týdně, ve vysoké intenzitě. Potom lze hovořit o sportu výkonnostním.


Nepleťme si ho se sportem profesionálním. Ten je až výsledkem zájmu veřejnosti o kvalitní podívanou a tím přitahuje sponzory. Nevím o žádném sportu, kde by špičce stačilo trénovat jedenkrát či dvakrát týdně a proměnil se ve výkonnostní potažmo profesionální.

K profesionálnímu sportu nedojdeme jinak, nežli vyšším tréninkovým nasazením.

Kolikrát slyšíme, že na špičku nemáme kvůli penězům. Ono to je jinak. Peníze k nám nepřijdou, dokud nebudeme trénovat čtyřikrát týdně a hrát dobré ragby.


A teď se vracím k tomu, proč se to u nás nezmění.


Protože máme strach. Strach vyžadovat na trenérech, a starších hráčích, aby byli čtyřikrát až pětkrát týdně od rodiny.


Řešení je logické, obhajitelné a vyzkoušené v zahraničí. Hrát jen část roku. Tomu ale brání náš další strach, že hráči odejdou v přestávce k jiným sportům.


Takto je držíme pět měsíců přes zimu v letargii a předstíráme, že jsou v rozjeté soutěži. Dlouhodobě se to podepisuje na podprůměrných výkonech a ztrátě motivace.


Kvůli tomuto strachu si "líné" týmy pojistily nenáročnou, dlouhou soutěž a odmítly pobídku k intenzitě v podobě zúžené a kratší soutěže.

Vzdejme tedy hold vítězství rekračního ragby v Čechách!

Jan Macháček