Martin Kafka: Důvody mého odchodu z pozice sportovního ředitele ČSRU

Martin Kafka končí ve funkci sportovního ředitele ČSRU


Bohužel musím říci, že se stav, tedy výkonnost, českého ragby od doby mého nástupu nezlepšil. Důvody jsou následující.

Nastupoval jsem s tím, že jsem chtěl přinést nový způsob diskuze do ragbyové obce. Diskuze, která by stála na reálných, odborných a silnějších argumentech. Chtěl jsem potlačit zákulisní politiku, která má se sportovní problematikou, tedy s výkonností, jen málo společného. Opírá se o osobní zájmy, nikoli o vůli pokroku. Ta totiž vyžaduje práci, práci na profesionální úrovni.

Profesionalizace, profesionalismus a profesionalita jsou 3 různé termíny, které ovšem rádi zaměňujeme. Termín profesionalita hodnotí způsob práce, která ovšem může být odvedena amatérem. Taková práce nevyžaduje profesionální prostředí, tedy profesionalismus.

Od začátku mi bylo jasné, že k pokroku budou třeba silné kluby, ne ovšem politicky, ale sportovně. Měly by tedy pracovat na bázi profesionality. Domnívám se, že nedostatek takového způsobu práce má největší dopad na výkonnost českého ragby na mezinárodním poli. Kluby jsou velmi silné, ovšem pouze v zákulisním prostředí. Příklady uvedu na následujících řádcích. Samozřejmě se tyto moje slova nedají paušalizovat na úplně všechny, světlé výjimky se najdou.

Kluby volají po komunikaci, prakticky vždy se snaží vše skrývat právě za komunikaci, která, prý, ze strany ČSRU není dostatečná. Avšak jsou to právě ony, kteří komunikační tok přerušují. Důvodem je ten, že jsem nastoupil na pozici sportovního ředitele s jasnou vizí, s vizí konkurenceschopnosti na mezinárodním poli.

Tuto svou vizi/koncepci jsem cca 3 měsíce před svým nástupem prezentoval klubům, které nevyjádřily nesouhlas. Domníval jsem se tedy, že s touto cestou souhlasí. Jaké bylo ovšem mé překvapení, když postupně všechny kroky rušily, odmítaly. Kluby si totiž představovaly, že má koncepce byla pouhý popsaný papír, ale k jejich překvapení jsem se opovážil svou vizi realizovat.

Vytvořené materiály kluby nečetly, ostatně to samy přiznávaly, prý je to nebaví. Raději si vymýšlely své důvody pro dané změny, které kladly do mých úst, a na základě těchto smyšlenin odmítaly nové návrhy. Kolikrát jsem musel dokola vysvětlovat, že věci se mají jinak.

Postupně komunikaci se mnou přerušovaly, až jsem dostával odpovědi skutečně z mizivého počtu klubů. Některé informace mnou zaslané dokonce zamlčovaly, jak mi bylo opakovaně potvrzováno.

Nezájem komunikovat se odrážela i v účasti na konferencích s kluby. Účast byla mizivá a zástupci neměli mandát se k čemukoli oficiálně vyjadřovat. Konference neměly tedy žádnou váhu.

V komunikaci kluby často používaly tzv. absolutní argumenty typu: „Nesouhlasíme, protože to tak nechceme. Nemůže to fungovat. Když to nyní funguje, proč to měnit. Tomu nerozumíme, ale nehlasujeme pro to…“ Pokud obě strany nebudou používat konkrétní reálné argumenty, konstruktivní diskuze nebude možná.

Pro tuto diskuzi je potřeba vzdělání. Jestliže koncepční skutečný vzdělávací proces skončil revolucí, tak se těchto hluchých 23 musí nějak projevit…

Jediná věc, která se podařila prosadit, je Trenérská akademie, která propojila českou vzdělávací sportovní legislativu s projektem IRB. V programu je nyní zapsáno k 80 trenérům. Kolik jich ale skutečně půjde po dokončení licence C i do programu licence B? A kolik ještě dále do programu licence A?

Jedna věc je jistá, pokud v každém klubu nebudou trenéři s licencí A, náskok a zvětšující se rozdíl světa ve srovnání s námi se nejen nezastaví, ale bude se stále zvyšovat. Jak již také někteří prohlásili, pro naše české podmínky prý stačí licence C…

Sportovně plný klub musí mít jasnou vizi. Kolik klubů ji u nás má? Jako důkaz slouží strategický plán, či sportovní projekt. Sportovní projekt, ve kterém je zakomponován sport. Pro tyto účely jsme otevřeli školení pro sportovní ředitele. Účast byla žalostná. Vize přeci není potřebná…

Taktéž jsem chtěl vložit do sezóny, jako její součást, sedmičkový blok. Právě sedmičky přispívají k rozvíjení dovedností a schopností, které nám tak strašně chybí. Dlouho to naráželo a stále naráží na nepochopení. Kluby se domnívají (protože nečtou materiály), že tento blok slouží na přípravu reprezentace. Jenže chyba lávky, tento blok má sloužit obecnému rozvoji českého ragbisty. Reprezentace se musí připravovat jinak.

Další mýtus je, že rojníci nemohou hrát sedmičky. Proto tak obdivujeme sprinterské shopností pilířů na celém světě? Soutěž může mít přeci několik stupňů…

Dalším argumentem je, že sedmičkové turnaje by měly být rozprostřené do celé sezóny. Aby kluby na papíře mohli vykázat činnost, ale reálně se sedmičkám nevěnovat. Vždyť hned následující víkend je důležitý zápas Extraligy…

Proces učení nejspíš také neznají, pokud si zahraju sedmičky jeden víkend z 8, jaký to bude mít skutečný dopad na automatismy a adaptační procesy v těle?

Nejabsurdnějším, ovšem „nejsilnějším“ argumentem klubů proč nehrát sedmičky je, že hráčům se nechce běhat, protože nejsou fit… Zde mi dochází slova…

Kluby, pokud již něco projde valnou hromadou, používají takzvaný tichý nesouhlas. To znamená, že se jednoduše do dané soutěže nepřihlásí a dělají mrtvého brouka. Hráči potom nehrají, což má vliv na jejich následný vývoj. Kluby jsou spokojeny, protože mají volno. Tento „tichý nesouhlas“ se provozuje nejčastěji v mládežnických kategoriích.

Další naší specialitou je, že si kluby nepřečtou důvody určité změny, ale domyslí si je, a protože s nimi nesouhlasí, před turnajem se sejdou a domluví se, že budou postupovat jinak. Díky tomu staví celou koncepci, která do sebe zapadá na všech úrovních jako ozubená kola, do naprosté nefunkčnosti.

Obrovským problémem je nedodržování pravidel a řádů. Vždyť fair- play a zdraví, jak bylo řečeno na poslední valné hromadě, nemůže být důvodem ke správnému chování… Proto nastupují hráči bez licence, bez zdravotní prohlídky, na několik zápasů za víkend (přitom trénují stěží 2 x týdně) a hrají na cizí licence.


Jestliže někdo náhodou vyžaduje dodržení pravidel, patří k vyvrhelům a zrádcům. Prohlídka u sportovního doktora je také zbytečná… Možná ano, protože kolik klubů by dle ní skutečně umělo přizpůsobit tréninkový proces danému hráči? A kolik klubů vůbec mají tréninkový projekt?

Nedodržování řádů se projevuje i v tom, že kluby neuvolňují hráče na reprezentační akce. Navíc vystupují velmi arogantně s tím, že pokud by někoho uvolnily, je to jen jejich dobrá vůle. Článek 126 soutěžního řádu jim nic neříká… Antonín Brabec by mohl vyprávět, jak mu kluby „umožňovaly“ nominace do sedmičkového národního týmu.

Další velkou bolestí je nezájem „pracovat“ pro unii. Velký problém je s obsazením realizačních týmů reprezentací. U16, U17, U20, sedmičky mužů nemají trenéra. Uznávám, že zde chyba není jen mimo ČSRU, která by měla zajistit prostředky pro kvalitní přípravu týmu a pro trenéry. To neplníme a i proto nám svět utíká. Je to ale skutečně jediný důvod pro odmítání pracovat pro unii?

Někteří lidé mají takový názor, že unie je úplně zbytečná a obešli bychom se bez ní. Dokonce se to nestydí nahlas vykřikovat na akcích ČSRU, kam byli pozváni! Pomineme- li dobré vychování, zajímalo by mě, jak by chtěli vystupovat za hranicemi země a i svého klubu? Tato obrovská zahleděnost do sebe některých klubových funkcionářů nás v celkovém měřítku obrovsky sráží.

Poslední pověstnou kapkou bylo hlasování o soutěži dospělých na květnové valné hromadě. Rok předtím kluby odhlasovali určitý formát na 4 roky, ale protože v probíhající sezóně byly sestupujícími 2 velmi tradiční a historicky významné kluby, zvedli ruku pro opětovnou změnu soutěže, která měnila pravidla sezóny právě se chýlící ke konci!

Nesestupoval nikdo a nikdo nepostupoval! Popřely tak ty nejzákladnější sportovní principy… Navíc daly jasný vzkaz nejen ragbyové obci: Pokud si to významný klub neuhraje na hřišti, uhraje si to u zeleného stolu! A ostatní je podpoří…

Takový je stav českého ragby v mých očích, toto jsou důvody mého odchodu. Kluby nepotřebují sportovního ředitele ČSRU, protože ten ze své podstaty je musí nutit do práce směrem k výkonnostnímu sportu. Kluby potřebují někoho, kdo pro ně udělá administrativní, organizační a diplomatické záležitosti, když budou potřebovat. Ale hlavně ne někoho, kdo by jim mluvil do sportu a nutil je k odbornosti a konkurenčnímu prostředí. 26.11.2012 Martin Kafka Sportovní ředitel ČSRU