Blog KŠ: Archaismy a nechuť zkoušet nové!

21.2.2012 blog Karla Ševčíka

Blog KŠ: Archaismy a nechuť zkoušet nové!

V průběhu svého dlouholetého působení v několika ragbyových klubech se opakovaně setkávám s problémem, který nejvíce brzdí rozvoj ragby v České republice. Největším problémem je u nás nadšení a následná podpora ze strany vlastního oddílu či vedení a následná deziluze.

Během dvaceti let, co mám možnost aktivně trénovat, jsem potkal mnoho zajímavých lidských osobností, kteří do ragby vstoupili s nadšením a odhodláním v něm něco přeměnit a rozbít staré archaismy. Většinou šlo o bývalé hráče nebo nadšené rodiče, které po čase postupně semlela naše společná kolektivní nechuť přijmout nové názory, poznatky nebo radikální změny.

Bohužel jsme opravdu všichni pozapomněli na skutečnost, že ragbyový svět se vyvíjí a s ním se vyvíjejí i poznatky o něm.

Většina mých bývalých kolegů se věnovala mládeži a po určitém čase se potýkali s několika základními problémy, zejména u nejmladších kategorií od 11 do 15 let.

Jedním z hlavních problémů byla jistá sportovní řevnivost stávajících etablovaných klubů. V praxi se to vyvíjelo následovně, v souboji dvou týmů vždy jeden pravidelně a vysoko vítězil nad druhým, což mělo za následek oboustrannou deziluzi, u poražených hráčů začala rychle klíčit myšlenka na vlastní neschopnost a následovala rezignace či útlum. U vítězů se dostavil pocit jistoty, že jsem skvělý hráč ve skvělém týmu, což zase vedlo ke ztrátě koncentrace při tréninku a utkání.

Také jsem se setkal se skutečností, kdy se tým raději přihlásil do věkově nižší kategorie, kde všechny své soupeře deklasoval, výsledkem ovšem byla již výše popsaná skutečnost.

Co však mé kolegy nejvíce trápilo a trápí je nedostatek mladých kluků a holek v družstvech. Nebyl problém je vychovávat a sportovně připravovat, ale problémem bylo a stále je jak je na ragbyové hřiště získat. Tito trenéři se k tomu stavěli, jak nejlépe mohli, zkoušeli různé aktivity, nevedlo to k nějakým dlouhodobějším výsledkům. V této otázce i dnes vidím největší rezervy našeho českého ragby.

Vlastní zkušeností jsem dospěl k názoru, že musíte zvládat jakýsi společensko-sportovně-kulturní mix zkušeností a schopností, abyste měli na hřišti plno. Vyplácí se mít neustále na mysli, že když přichází nový malý ragbista či ragbistka jsou nejdůležitější otázky a odpovědi jeho rodičů a pak až názor samotného hráče.

Rodiče především chtějí vědět, kdo jejich dítě bude mít přímo na starosti, o jakou jde osobnost člověka, zda to není asociál či duševně nemocný člověk hrající si s dětmi. Posléze se během několika tréninků u dítěte zajímají, zda se mu líbí mezi svými vrstevníky. Dále se také dívají, do jakého prostředí svého potomka přivádějí a také rozhoduje vzdálenost sportovního areálu od vlastního bydliště a případní potencionální dopravní obslužnost.

Rodičům, posléze chybí možnost společenského vývoje jejich dítěte, mám tím na mysli, že nejsme schopni nabídnout možnosti společenského výchovného růstu, gymnázia a školy s ragbyovým zaměřením jak u nás, ale také v zahraničí.

Po sportovní stránce jsou srozuměni se skutečností, že ragby jejich dítě v budoucnu živit nebude a proto velmi záhy, většinou ve věku okolo 14 let, přestanou na dítě klást nárok na sportovní, ale i společenský růst. Neuvědomují si skutečnost, že právě v tomto věku může být ragby jedním z pilířů formování osobnosti.

Na toto téma lze dlouze diskutovat a řešení není jednoduché. Měli bychom rodičům a dětem nabídnout buď společenský a výchovný model, kde bude ragby bráno jako možnost dosáhnout lepšího vzdělání nebo nabídnout možnost sportovního růstu nebo li kariéry v zahraničí.

V dnešní době je v Evropě mnoho vzdělávacích zařízení, která mají vlastní Ragbyové Akademie, nebo jsou dokonce tzv. farmami sportovních talentů.

 

 

Karel Ševčík

Ragby CZ > Komentáře > Blog KŠ: Archaismy a nechuť zkoušet nové!

právě se děje

soutěže

 



načítám...