20 zemí, 48 zápasů a jedno pivo!

1.12.2003 Postřehy Milana Rázgy od protinožců

Měl jsem to štěstí, že jsem mohl s několika turisty - příznivci ragby, kteří si zaplatili nejen cestu a pobyt, ale i velice drahé vstupenky, shlédnout závěrečná kola RWC 2003. Pokusím se v několika následujících řádcích zachytit své ještě čerstvé dojmy a postřehy z pobytu.

Vysvětlení: "20 zemí, 48 zápasů a jedno pivo!" Reklamní slogan jednoho z hlavních sponzorů turnaje RWC 2003, výrobce piva Heineken jakoby předem určoval atmosféru celého turnaje.

Austrálie je překrásná země klokanů, krokodýlů, hadů, jedovatých pavouků,medvídků koala, obrovského množství much, ale hlavně Wallabies. Wallaby je milé zvířátko podobné malému klokanu, které se stalo symbolem australského ragby.

Australané - “Ausies“ jsou velice milí a přátelští hostitelé, kteří milují ragby a kriket, ale především rádi porážejí Angličany „ Poms“.

V ragby se jim to dost často podařilo a celková bilance utkání je i po letošním mistrovství příznivá ve prospěch Ausies. V historii RWC Austrálie získala titul v roce 1991 a 1999 a je logické, že se při turnaji pořádaném na domácí půdě vše soustředilo na veškerou podporu úspěchu australské reprezentace.

Angličané se stali papírovými favority na základě výsledků dosažených v posledních dvou letech. Anglická veřejnost cítila příležitost získat významnou světovou trofej kolektivního sportu od roku 1966, kdy Anglie získala mistrovský titul v kopané. I proto přiletělo do Austrálie obrovské množství příznivců anglického ragby. Na finálovém utkání jich bylo cca 45 000. Takže celým turnajem se prolínala známá sportovní, ale přátelská rivalita mezi těmito ragbyovými velmocemi.

Již při příletu do Brisbane, kde jsme byli ubytování u bývalého československého reprezentanta a hráče ragby Slavie z počátku 60 let prof. Tomáše Říhy, bylo cítit a vidět, že RWC 2003 se stalo prvořadou událostí roku. Propagační zviditelnění turnaje bylo vidět prakticky všude. Od barevných praporů na ulicích, obřích billboardů až po každou jednotlivou výkladní skříň. Téměř každá firma se honosila tím, že je oficiálním dodavatelem RWC 2003 a to od vína, stravy až po oblečení. V každé sebemenší hospůdce na televizních obrazovkách se přehrávaly záznamy předchozích zápasů,…

IRB s pořadateli trochu zazmatkovali s distribucí lístků alokovaných pro jednotlivé unie na utkání základních skupin a čtvrtfinálových zápasů, takže první den po příjezdu jsem lítal po Brisbane a hledal zodpovědného pracovníka, který mi měl vstupenky předat. Vše se vyřešilo až po zjištění, že hotel Hyatt, kde jsem měl lístky vyzvednout, není v Brisbane, ale v Melbourne a že hotel v Brisbane, kde pro nás rezervované lístky byly, se jmenuje Mariott!

První utkání, které jsme viděli, bylo čtvrtfinále Austrálie – Skotsko hrané na stadionu o kapacitě 50 000 diváků, který nesl jméno stavební spořitelny Suncorp. Zaujala mne plynulost příchodu a odchod diváků vlaky a autobusy. Stadion je umístěn ve středu města a nemá žádné rozsáhlé parkoviště. Lidé buď využívají hromadnou dopravu nebo osobní auta jenom přijedou, vyloží pasažéry a zase odjedou. Restaurace a hospody v okolí stadionu byly zcela zaplněny a konsumovalo se od jídla přes nealkoholické nápoje, víno, pivo až po míchané tvrdé drinky.

Stadion byl nedávno zrekonstruován a ze všech sedadel je dobře vidět. Za pozornost stojí, že stadion je nekuřácký – kuřáci mají vyhrazený kout mimo hlediště. Před vstupem na stadion byla kontrola příručních zavazadel a vstup byl kontrolován turnikety s čárovým kódem.

Na stadionu se prodávalo pivo Heiniken,víno, rum s Kolou a vodka s citronem. Jídlo na úrovni fast food. Zároveň tam byly obchůdky s ragbyovými suvenýry. Atmosféra před utkáním báječná jako ostatně vždy při utkáních ragby. Zpívali se ragbyové songy obou táborů. Před zahájením všech zápasů byly na začátku zpívány hymny dvojicí příslušníků tzv RWC sboru oblečených do kostýmů v národních barvách jednotlivých mužstev.

Obě čtvrtfinálová utkání v Brisbane byla v první polovině náležitě dramatická a teprve v druhém poločase se podařilo oběma favoritům (Anglii a Austrálii) zvítězit .Poraženým mužstvům se po zápase dostalo ovací na rozloučenou za předvedený výkon.

Všechna další utkání RWC 2003 se hrála v Sydney na olympijském stadionu, který byl upraven pro 83.000 sedících diváků. Kapacita byla z bezpečnostních důvodů snížena.

První semifinále Austrálie – Nový Zéland bylo pro domácí otázkou bytí a nebytí. Všichni typovali, že Nový Zéland hladce porazí Austrálii. Před zápasem úžasná atmosféra v okolí olympijského stadionu, který byl přejmenován na Telstra stadion (po mobilním operátorovi Austrálie). Již samotný olympijský areál zapůsobí na návštěvníky jak svým architektonickým řešením, tak rozsáhlostí a technickou dokonalostí. Po jeho shlédnutí jsem nabyl dojem, že ti z našich politiků, kteří koketují s myšlenkou olympijských her v Praze, dost dobře nevědí o čem mluví.

Areál je umístěn na severním okraji Sydney asi 20 km od středu města. Doprava je zajišťována vlaky, autobusy, případně kombinací lodí s autobusem. V okolí stadionu bylo vybudováno několik obrovských hospod (pubů), které pod stany zajišťovaly prodej nápojů. Mne jako českého organizátora zaujal systém prodeje. Veliký, asi 80 metrů dlouhý pul,t byl rozdělen zhruba na 10 úseků , kde se lidé řadili do front. K pultu přistupovali jeden po druhém asi jako v bance a po zaplacení odcházeli s nápoji vyhrazeným koridorem do volného prostranství. Nápoje se museli zkonzumovat v tomto vyhrazeném prostoru.

Jinde vystupovaly kapely a folklorní skupiny Maurů a Aborignalů (při utkání s Novým Zélandem)chodili kejklíři a kapely na chůdách a pořádaly se různé soutěže sportovních dovedností. Vedle toho byly vytvořeny stánky s jídlem, kde bylo možné zakoupit vše možné od ústřic až po hamburgery. Celý areál byl uspořádán jako veliká zábavná pouť čekajících diváků. Vyplatilo se přijít o dvě hodiny dřív a nasát atmosféru největšího svátku ragby. Přestože někteří měli po konsumaci alkoholu „veselou“ náladu, nedošlo k jedinému konfliktu mezi diváky. Australané a Novozélanďané se považují za bratrance, ale sportovní rivalita je i tady značná.

Největší rivalita je však mezi Francií a Anglií. Tam snad ještě někteří nezapomněli na stoletou válku. Ale přesto i tady před utkáním tancovaly skupiny tzv. Morie dancers a dívčí skupina francouzský kankán. Fanoušci jednotlivých zemí se družili a bavili. Odlišeni byli barvami dresů.

Před utkáním Anglie – Francie se malá skupina Čechů sešla ve 12 hodin na schodech opery v Sydney, kde jsme se společně podělili o dojmy ze zhlédnutých zápasů.

Po semifinálových zápasech, které vyhrála Austrálie a Anglie, se rozhořela pravá mediální válka o úvahách, kdo má jaké šance, kdo hraje jaké ragby a co bude, když Austrálie vyhraje pohár po třetí. Nastal obrovský výprodej ragbyových dresů žluté a bílé barvy. Všechny hotely v Sydney byly vyprodány. Někteří britští fanoušci museli být ubytováni až v Melbourne a na vlastní finále ten den pouze přiletěli. Obě mužstva se stáhla do Sydney. Anglie byla ubytována v Manly, kde je známá překrásná pláž a kam se jezdí ze středu města 40 minut lodí.

Pravá bitva nastala při shánění lístků. V místních novinách, které varovaly dychtivé fanoušky před padělky jsem se dočetl, že lístky kategorie A byly nabízeny za 3800 A$, což v přepočtu na naše koruny představuje neuvěřitelných 76 000 Kč.

Anglický trenér nechal prověřit šatny a tréninkové prostory zda tam není odposlouchávací zařízení. Při tréninku bylo hřiště obehnáno plachtou, aby nebylo vidět na nácvik signálů.

V novinách se objevovaly úvahy, zda anglické mužstvo není přestárlé a nepředstavuje tzv.“Dads army“ tj. armádu mého táty, což byl název anglického televizního komediálního seriálu o připravě domobrany před případnou německou invas. Australští mladíci měli staré válečníky přehrát. Anglický trenér prohlásil,že nerozhoduje věk , ale celková fyzička hráče.

V pátek před finálem byl vyhlášen den podpory Walabies. Každý správný Australan měl ten den mít na sobě něco žlutého. I samotný ministerský předseda měl v ten den na sobě australský dres.

Před finálem se mi přihodila taková zajímavá příhoda. V prostoru tribuny při natáčení kamerou najednou do mě někdo šťouchnul a prohlásil „Ty musíš být Milan“. Po mém dlouhém vzpomínání jsem v  něm poznal Svena Lindnera , hráče Atily Stockholm, kterého jsem neviděl od roku 1969. Byl tam ještě s dvěma kamarády z Atily, proti kterým jsem hrál poprvé v roce 1965.

Finálový slavnostní ceremoniál byl krátký, vkusný a velice působivý. Potom diváci v bílém soutěžili písní „Sweet chariot“ s diváky ve žlutém s jejich písní “Waltsing Matylda“. Drama vlastního finále není třeba popisovat, myslím že jej všichni viděli .

Zaujala mne profesionalita zázemí každého mužstva. Obě mužstva měla na hřišti 4 ošetřovatele, kteří se domlouvali vysílačkami a operativně zasahovali tam, kde to bylo zapotřebí.

Dresy svých barev nosili lidé na sobě i po celou neděli a někteří i v pondělí. Původní anglické dresy nebyly k sehnání, pouze nově vyrobené už s označením mistra světa.

V pondělí odpoledne, když jsme stáli ve frontě na letišti pro Check in a kde lidi ve frontě bavili hudebníci na rozloučenou s Austrálii jsme si najednou všimli, že jsou tam skládána zavazadla s nápisy England. Věděli jsme, že mužstvo Anglie ten den odlétá domů,ale předpokládali jsme,že poletí speciálem. Když už jsme seděli v letadle, tak kapitán letadla, které bylo přejmenováno na „Sweet Chariot“, nám oznámil, že angličtí mistři světa s námi letí ve stejném letadle v 1.třídě. Všichni cestující začali tleskat. V průběhu první fáze letu ze Sydney do Singapuru nám najednou vrchní steward oznámil, že dle rozhodnutí vedení výpravy projdou letadlem někteří hráči a ukáží nám pohár Weba Elise.

A tak když šel okolo mě Lawrence Dallaglio, tak jsem se mu představil a požádal, zda se s nim mohu vyfotit. Strčil mi pohár do ruky, objal kolem ramenou a Jarda Kunst mačkal spoušť. Uvidíme, jak snímek dopadl. Když se povede, bude to pro mne velice hodnotný suvenýr. Ještě před odletem se celé reprezentační družstvo nechalo vyfotit na pláži v Manley, ale tentokrát každý v dresu klubu, za který hraje. Myslím, že to bylo velice pěkné vůči mateřským klubům.

Při mezipřistání v Singapuru chodili angličtí hráči mezi cestujícími po letišti a s každým se velice ochotně bavili. Představa, že by v letadle po celou dobu pařili, nebyla na místě. Myslím si, že své si už odslavili bezprostředně po finále v Sydney. Letadlo přistálo v Londýně v 5.00 ráno na terminálu č.4. I v tuto ranní hodinu přišlo na letiště přivítat vítěze na pět tisíc fanoušků.

8. prosince se má konat slavnostní průvod Londýnem na střeše otevřeného autobusu společně s přijetím u ministerského předsedy a závěrečným setkání v Buckinghamském paláci s britskou panovnicí Alžbětou II.

Mistrovství světa v ragby 2003 je za námi. Jeho sportovní úspěch je jednoznačný - dosáhla se rekordní návštěva 1.900.000 diváků přímo na stadionech. Finálové zápasy sledovali diváci po celém světě. Finanční úspěch je také značný. Australská Rugby Union vydělala neuvěřitelných 45 milionů A$ tj. 900 milionů korun. Z toho, jak jsem se dočetl v tisku, bude 30 mil A$ uloženo jako rezerva a 15 mil. A$ bude použito k podpoře rozvoje australského ragby.

Příští mistrovství světa v roce 2007 se bude konat ve Francii. Takže ať žije RWC 2007!!!

Váš Milan

Ragby CZ > Zprávy > Zprávy ze zahraničí > 20 zemí, 48 zápasů a jedno pivo!

právě se děje

soutěže

 



načítám...